Šílený výtvarník a básník J. S. Fiala, který působil jako zpěvák v kapelách Patologický orchestr města Mariánské Lázně, Litinovej Pepa and Průmyslovej plyn a The Quas i Modo Bells. Jeho velice temnou poezii bude doprovázet sdružení s osobností, které nemusejí zkoušet, a proto se scházejí jenom na jevišti.
http://vokno.cunas.cz/fotoalbum/album1/page_01.htm
Kytarista, harmonikář a zpěvák Karel Vepřek poprvé veřejně vystoupil v roce 1978 v Kutné Hoře na koncertě Vladimíra Merty. Od té doby
působil například v duu se saxofonistou Jaroslavem Šebestou, v kapele Chudák paní Popelíková, ve dvojici s Jiřím Kolářem. V roce 1996
nahrál v Českém rozhlase za vydatné pomoci Vratislava Kydlíčka na bicí a Radomila Uhlíře v režii 30 minutové pásmo písniček na texty
Pavla Kolmačky.
V roce 1997 pak založil se S. Karáskem kapelu Pozdravpámbu a od roku 2001 hraje v kapele Lyrika Putyka (Karel Vepřek-heligonka, kytara, zpěv,
Vratislav Kydlíček-bicí, Marek Jech-trubka, Jarda Šebesta-sax, flétna, Michal Arnot-basa). V témže roce vyšlo i první Vepřekovo oficiální
album Nebe dokořán. Album pokrývá celé jeho tvůrčí období, t.j. 1984-2001. Zde uslyšíme emotivní a velmi procítěný zpěv, křehké melodie a
kytarový doprovod, který místy připomene Karla Kryla nebo Vladimíra Veita. Karel Vepřek zhudebnil na desce vlastní texty, ale i básně svých
oblíbených autorů B. Reynka, K. Hlaváčka a P. Kolmačky, K. Biebla nebo J. Wolkera.
Vepřek vystupuje také sólově, nebo v triu s Kateřinou Linhartovou (flétna, akordeon) a kytaristou René Pařezem (Šarközi, Činna, V.R.M.,
Divadlo Vizita).
Karel Vepřek dnes patří mezi písničkářské originály rozeznatelné po prvních taktech.
Pražská undergroundová poněkud nedoceněná kapela působící v letech 1979 - 1999.
Gró kapely tvořili Pavel Čermák, Petr Čermák, Petr Hrkal, Vítek Novák/ Rosnecký, Vladimír Liška. Všichni jsou zarytí a dobří
muzikanti, samozřejmě s hraním nepřestali a rozprchli se po různých hudebních formacích (This is this, Alarm, Abigail,
Poco Loco, Folimanka Blues, Letouni soumraku, Tichá Šárka ...aj.) Někteří z nich se dali na dráhu muzikálů a klasické hudby.
Hudebně se Hokr plaví v poněkud temných vodách. Přesněji řečeno v syrových peřejích vedoucích od pramenů starého českého
(nikoliv však přímo plastikovského) undergroundu a ovlivněných částečně třeba i prog a art rockem 70. a 80. let. Instrumentálně
výtečně vybavení v důsledku toho znějí hodně svébytně, což jen stvrzují podivuhodné texty Vladimíra Lišky plné neuchopitelných,
mnohdy až bizarních metafor a asociací.
Proběhne malá bohoslužba faráře Ladislava Heryána
http://terezicka.sdb.cz/struktura-farnosti/p-ladislav-heryan/
a laického kazatele Františka Hanzlíčka.
http://www.btm.cz/index.php?menu=letacek&cely=ano&jaky=468
Mimo to zahraje Ládis na kytaru dvě písně od známé irské skupiny U2 v rytmickém doprovodu Franty Hanzlíčka na congo.
Český folkový písničkář, spisovatel, výtvarník a fotograf.
Od roku 1968 působil V. Třešňák ve svobodném povolání jako zpěvák folkových písní. Brzo si vypracoval osobitý písničkářský styl, jeho poezie
je sociálně soucitná, nazíraná od společenského dna. Ve svých písních zpracovával dělnickou tematiku, jenže ji zpracovával po svém - jako Bohumil
Hrabal ve svých prózách (s nímž ho ostatně pojilo hluboké osobní přátelství) nebo jako Josef Čapek ve svých obrazech.
Již o jeho prvním albu "Zeměměřič" Jiří Černý napsal, že je nezařaditelná, osobitá a že po Krylově Bratříčkovi a Mertových Baladách z Prahy
znamená třetí výrazný mezník české folkové písně.
Ve vztahu k oficiálnímu režimu byl V. Třešňák nesmlouvavý a přímočarý. Po roce 1974 mu byla zakázána jakákoliv veřejná činnost (mimo jiné
se angažoval v bytovém divadle Vlasty Chramostové a podepsal Chartu 77). Po výsleších u StB a normalizačních represích odešel do emigrace
do Švédska (1982), později se přestěhoval do Německa. Po roce 1995 žije převážně v České republice.
Třešňák se vždy pohyboval spíše v okruhu undergroundu. Melodie jeho písní i kytarový doprovod jsou maximálně jednoduché, což posluchačům
umožňuje koncentrovat se na text. Jeho zpěvácká interpretace je v českém folku patrně nejexpresivnější, vždy emocionální a tím pro posluchače
sugestivní. Od 70. let též pravidelně spolupracuje s různými cikánskými hudebníky, především s muzikantskou rodinou Kormanů. V roce 2005
dokázal na své úspěchy navázat pozoruhodným a oceňovaným albem "Inventura" i posledním "Skopolamin".
PPU vznikli v roce 1968 a jejich tvorba, ovlivněná v začátcích zejména americkými Velvet Underground, Capt. Beefheartem či F. Zappou se stala
během doby jednou z nejoriginálnějších na nejen české rockové scéně. Skupina se nedala přimět k ústupkům a kompromisům z tehdejším režimem,
což je připravilo o profesionální licenci a přivádělo stále více komplikací s úřady.
Systematická perzekuce vyvrcholila v roce 1976 uvězněním několika členů.
Skupina opozičních intelektuálů v čele s V. Havlem zorganizovala kampaň na jejich podporu a propuštění, která vyvrcholila v lednu 1977 Chartou 77.
Tak se stala rock´n´rollová skupina podnětem k semknutí demokratické opozice všech směrů, jaké nemělo v tehdejších komunistických zemích obdoby.
Hudebníci se sbližují s V.Havlem, natáčejí na jeho chalupě na Hrádečku dvě ze svých poloprofesionálních ilegálních nahrávek, na jednu z nich
vůdce disentu a budoucí prezident vybírá texty. Po celou dobu si skupina udržuje jasnou uměleckou vizi a hudebně se vyvíjí k nezaměnitelnému
výrazu, který si získává uznání po celém světě, kam se jejich nahrávky často dobrodružnými konspiračními cestami dostávají. Část členů souboru
získává na začátku devadesátých let renomé po Evropě a v USA jako Půlnoc - kapela, která měla v základu východiska PPU.
Po sametové revoluci v roce 1989 kapela nevystupovala a členové se věnovali jiným projektům. Výjimkou byl jeden koncert v původní sestavě
(Hlavsa, Janíček, Števich, Jernek, Zeman) v roce 1992.V klasické sestavě (Hlavsa, Brabenec, Janíček, Kabeš, Brabec, navíc s kytaristou Garáže
Josefem Karafiátem, se kterým už dříve spolupracoval Brabenec na svých sólových projektech) se Plastici sešli až v roce 1997 na přání V.Havla u
příležitosti dvacátého výročí Charty 77. Na tento koncert navázalo několik koncertních turné v České republice i v zahraničí. Koncertování však
nakonec přerušilo vážné onemocnění frontmana Milana Hlavsy. Na začátku roku 2001 Hlavsa ve věku 49 let nemoci podlehl. Po smrti Hlavsy vystoupili
zbývající muzikanti na žádost Hlavsovy vdovy na oslavě Hlavsových nedožitých padesátých narozenin. Po koncertě se kapela rozhodla nahrát album
jeho dosud nevydaných skladeb (vyšlo jako Líně s tebou spím/Lazy love) a nakonec padlo rozhodnutí pokračovat v hraní. U baskytary nahradila Hlavsu
Eva Turnová, za bicí zasedl bubeník Hudby Praha Ludvík Kandl (v roce 2009 jej nahradil Jaroslav Kvasnička) a v letech 2001-2009 byl členem kapely
kontrabasista Ivan Bierhanzl, který s kapelou krátce vystupoval už v 70. letech. O zpěv se členové kapely dělí.
V roce 2004 znovu nahráli spolu s orchestrem Agon Orchestra své album Pašijové hry velikonoční, původně nahrané v roce 1978. V letech 1997-2006
postupně vyšly remasterované staré nahrávky skupiny z dob, kdy nemohla svobodně natačet. V roce 2009 vydala kapela nové studiové album Maska
za maskou. Hlavním autorem hudby zde byl Josef Karafiát.V současné době kapela každoročně odehraje několik desítek koncertů v
České republice i v zahraničí.
Libor Krejcar je sochař, výtvarník, autor textů a principál heřmanoměstecko-pražského zvukového tělesa Krotitelé květin. Hudba jako audiovizuální deník, tak by se dala charakterizovat jeho hudební tvorba. Od počátku 90. let se v cyklech vrací k práci s texty, které balí do hávu zvuků uměle vytvořených nebo zachycených v běžném životě na principu jakéhosi "homeless fieldrecordingu". Výsledkem je zvuková koláž na pomezí tradice českého undergroundu, industriálního experimentu a současné elektroniky. Slyšíme zde předtočené pasáže a podivuhodné smyčky, jejichž celkové sesazení činí z Krejcarova projektu zcela ojedinělou záležitost. Melodické linky naprosto chybí, epické napětí vzniká spíše formou puzzle skládanek se zvuky kostelních zvonů a různých hlasů. Hučení temných samplů přerušuje vytáčení telefonního čísla, jež neexistuje, a jako ze snu k nám připlouvá hlas největšího černokněžníka mezi tuzemskými kněžími - Tomáše Halíka. Jen místy jsou ruchové plochy prokládány klasickými hudebními nástroji jako saxofon či foukací harmonika. Nad tím vším se v různých odstínech proplétá Krejcarův hlas a jeho ryze osobní a velice temná poezie.
http://bandzone.cz/tamersofflowers
První vystoupení Nedělních lidí proběhlo 4. prosince 2004 v Hospůdce Nad Viktorkou na pražském Žižkově. Od té doby odehráli něco kolem sedmdesáti koncertů, samostatných či v rámci festivalů (Krákor, Rozmarný léto, Malá Alternativa 2006). Udělali si několik výletů k sousedům i dál (Lipsko, Wurzen, Budapešť, Debrecen), převážně se však pohybují mezi Prahou a Brnem.V roce 2006 Nedělní lidé vystupují s novým baskytaristou, posíleni o trombon, opět však s autorskou tvorbou - snad rockově alternativní, funk-jazzrockovou, experimentální, místy industriální, trochu šílenou či absurdní. Ve své tvorbě nezapřou fascinaci českým undergroundem 70. let.
Poberounský androš ve složení basa, kytára, bicí, housle, saxofon a didgeridoo. Na koncertech vídána v roztodivných oblecích, které povětšinou patří osobám opačného pohlaví. Dali se dohromady někdy v roce 2006. Většina kapel začínala v garáži, ta jejich začala na půdě. Původně chtěli hrát punk, ale to je časem přešlo. Do jejich výsledného zvuku se promítá několik výraznějších vlivů. Určitě je to uderground, ale na druhé straně stojí jungle a drum ´n´ bass. Neříkám, že jsou tyto aspekty plně obsaženy ve všech písních, ale kdo hledá, najde.
POLÍ PĚT - KNIHKUPECTVÍ PRO SUBKULTURU
http://www.polipet.cz/
GUERILLA RECORDS
http://www.guerilla.cz/index.php?s=guerilla
Radomil Uhlíř, tento jen obtížně zařaditelný zjev českých podií, je herec - samorost vybavený přirozeným airbagem, scénárista, svérázný perfomer, pěvec, básník, surrealistických - dadaistických vizí, moderátor a buldozerní tanečník s citlivou duší. Radomil Uhlíř byl zpěvákem skupiny Dvouletá fáma a je kapelníkem Kvartetu Dr. Konopného.
http://www.sms.cz/osoba/radomil_uhlir_1
František Čuňas Stárek byl signatář Charty 77 a jedním z nejaktivnějších stoupenců nekonformní kultury. Byl spoluvydavatelem časopisu Vokno a Voknoviny. V minulosti byl dvakrát vězněn, poprvé v souvislosti s postihem Plastic People of Universe a podruhé za vydávání Vokna.
http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1282
Dále byly vystaveny obrazy od Babeth
Babeth, Švýcarka a Francouzka, samouk, skutečná všetečka v uměleckém jazyce, průzkumnice skoro ve všech technikách, oscilující mezi olejem a
pastelem (které obzvláště dlouze prozkoumávala), držitelka bronzové medaile v oblasti krásného umění na mezinárodním konkurzu Lutécie v Paříži.